Následník trůnu František Ferdinand d´Este si pro soukromé účely objednal v roce 1909 vlastní velký salonní vůz. Vagónka Ringhoffer použila pro vůz tehdy moderní typ skříně, navržený prof. Gölsdorfem pro rychlíkové vozy státních drah. Vnitřní uspořádání podle disposic objednavatele svěřila prof. Stibralovi.

Prof. Stibral v této době již ve svém výtvarném názoru zcela oproštěný od dekorativismu, navrhl pohodlný interiér ve stylu blízkému anglickému klasicismu. Vnitřní uspořádání bylo zcela podřízeno ryze rodinnému účelu vozu. Salon byl pojat jako malý obývací pokoj, vybavený dvěma vysokými čalouněnými křesly, divanem, dvěma křesílky a velkým příborníkem. Na čelní stěně bylo umístěno podlouhlé zrcadlo, na vrcholu s hodinami.Vedle salonu se nachází prostorná toaleta. Dvě jednolůžkové ložnice rodičů jsou spojeny posuvnými spojovacími dveřmi. Následují dvě dvoulůžkové ložnice pro děti, oddělené skládací přepážkou, z nichž bylo možno vytvořit velký čtyřlůžkový prostor. Další dvoulůžkové oddíly s toaletou byly určeny pro služebnictvo nebo pro případné hosty. Samostatný oddíl s velkou skříní, na níž je možno sklopit lůžko byl určen pro doprovod. Na představku vozu je v malé nice zařízená kuchyňka. Ve voze je instalováno signální zařízení pro přivolání obsluhy. Vůz má parní topení, které současně ohřívalo vodu pro umyvadla v oddílech. Neobvykle mohutný vůz o hmotnosti 47 tun byl technicky vybaven pro přechod na zahraniční železnice.

 

Arcivévoda užíval vůz jen pět let. V roce 1914 při odjezdu do Sarajeva čekal arcivévoda na vídeňský rychlík v Chlumu u Třeboně, kde byl s dětmi na letním bytě. Při příjezdu rychlíku se ukázalo, že salonní vůz má zadřené ložisko a bylo nutno jej odstavit. Arcivévoda nastoupil tedy s nevolí do kupé I.třídy. Ve Vídni mu byl k další cestě do Terstu přistaven salonní vůz ministerského předsedy, v němž však nefungovalo elektrické osvětlení. To bylo narychlo nahrazeno svíčkami, což arcivévoda okomentoval ironicky, že mu to připadá jako v hrobce... Po arcivévodově smrti v Sarajevu byl vůz používán jen zřídka a posléze byl začleněn do parku salonních vozů rakouských státních drah.

 

Pro relativně zachovalý stav si jej v roce 1919 vyžádala čs. vláda, které byl v roce 1924 repartiční komisí přidělen. Byl určen především pro potřeby ministerského předsedy, ale pro zahraniční cesty ho používal i ministr zahraničních věcí. Ve vládním vlaku sloužil až do 60. let minulého století.

 

Po vyřazení ze stavu vládních vozů byl odstaven a v roce 1971 předán Národnímu technickému muzeu. NTM provedlo na voze obnovu vnějšího laku. Kompletně byl vůz zrestaurován až v letech 2009 – 2010 za přispění Nadace Okřídlené kolo. Poté byl vůz vystaven na mezinárodní výstavě salonních vozů korunovaných hlav v železničním muzeu v holandském Utrechtu, kde reprezentoval Českou republiku.